Ukázka z knihy
„Ahoj Tomáši. Jsem moc ráda, že jsi přišel,“ říká a já pozoruji její ruce. Podvědomě čekám, že bude držet dlouhý, ostrý nůž. Vlastně nevím proč, protože nikdo nikde netvrdil, že své oběti podřízla nebo ubodala. Můj mozek si ale zřejmě násilný konec představuje právě takhle.
Obejme mě.
Čekám, kdy mě začne škrtit.
„Třeseš se,“ řekne věcně.
„Já vím,“ chci odpovědět, ale mlčím. Netušil jsem, že budu mít až takový strach.
„Bojíš se mě?“ uvolní objetí.
„Nevím.“ Tentokrát se mi podaří odpovědět nahlas. Mám pocit, že se úplně sesypu. Že sebou praštím na zem. Ani mě nebude muset zabíjet, protože mě raní mrtvice. Zničeho nic.
Odchází do pokoje.
Svlékám si kabát, jdu si umýt ruce.
Sedí na posteli a na stole je přichystaná velkolepá večeře. Ovoce, zeleninové saláty, pečená masa.
Poslední večeře, napadá mě. Nevím proč. Vlastně vím. Je to klasika.
Pozoruje mě.
„To je nádhera,“ vypravím ze sebe.
„Já vím, že máš strach,“ řekne.
Mlčím.
„Nedivím se ti. Tohle je hnus, co ze mě udělali.“
Co z ní udělali? Kdo?
„Nesedneš si?“ zeptá se.
Je to tak jiné než ten první den. Tehdy byla atmosféra nabitá lákavými přísliby. Zato teď...
... teď je taky nabitá přísliby.
Ale já ještě nechci umřít. Vážně jsem netušil, že budu mít až takový strach.
Proč přichystala tu večeři? Trpí nějakou zvláštní úchylkou? Hraje si takhle se svými oběťmi?
Je to ale zase lepší než mučení, to musím uznat. Nepřijde ale mučení potom?
Hlavně, abych to už měl za sebou. Ne, vlastně chci, aby to dobře dopadlo.
„Nesedneš si?“ Na tváři jí hraje úsměv.
Sednu. Stejně ale nepozřu ani sousto, tím jsem si jistý.
„Mám ti něco vybrat?“ zeptá se. Pořád s úsměvem.
Otrávila to? Je ve všem tom jídle na stole nějaký jed? Nikdo nikde přece neřekl, jak zabíjela.
„Já nemám hlad,“ chci říct, ale nedokážu to dostat přes rty. Jestli je to otrávené, budu to mít za sebou rychle, nebo zemřu ve strašných křečích?
„Tomáši.“
Uvědomuji si, že na ni stále hledím, ale vůbec ji nevnímám. Zaostřuji zrak na její tvář.
„Tomáši, já ti vážně nic neudělám,“ řekne.
Chci jí věřit.
